O evropském pokrytectví a válečném štvání

Když Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, světové reakce byly předvídatelné. Nejsilnější reakce přišla ze strany Spojených států, které se považovaly za strážce starého systému a možná i jako garant konečného členství Ukrajiny v NATO. Reakce Evropy byla o několik oktáv nižší, stejně jako obecně během studené války. A konečně, zbytek světa, zatímco většinou odsuzuje Rusko za zjevné porušení mezinárodního práva a pravidel OSN, nebyl příliš znepokojen.

Věci se změnily. Začali se měnit již za Bidena, který, i když byl velmi kritický k Rusku, a to i prostřednictvím zavedení nejradikálnějších sankcí vůbec (se zabavením soukromého majetku a majetku vlády, s níž Spojené státy nebyly ve válce), stále dodržoval některá pravidla ze studené války - jmenovitě se vyhýbal zbytečným eskalacím s jadernou vyzbrojenou mocností. To bylo patrné v Bidenově politice, která neumožňovala údery na ruské území. Ale i za Bidena byla tato politika postupně opuštěna a USA de facto vstoupily do války prostřednictvím přímého cílení na místa v Rusku.

Za poslední dva roky se situace dále vyvíjela. USA pokračovaly v politice, kde jsou de facto účastníkem války, ale také projevily touhu zbavit se konfliktu v té či oné podobě. Překvapivé bylo, že žízeň po válce se stala téměř nenasytnou v několika evropských zemích, především v severských a pobaltských zemích, ale v poslední době také v Německu. A to z dlouhodobých historických důvodů, které jdou v některých případech až do 18teho století.

Role malých zemí – které svou geopolitickou nezodpovědností mohou způsobit velké škody – má tendenci být bagetlizován. Seversko-baltská koalice v podstatě volá po válce s Ruskem a odvolává se na vlastní obavy a traumata rusko/sovětské kontroly a okupace. Tento typ válečného štvaní malými národy je mimořádně pokrytecký. Je založen na myšlence, že člověk může volat po válce (nebo jejím pokračování), ale nenese žádný důsledek takové války. Snaží se udělat vše pro to, aby se zájmy velkých mocností typu USA dostali do souladu se zájmy těchto malých států. Aby byli konečně odčiněny historická traumata těhle zemí za každou cenu. Chceme válku, kterou samozřejmě bude bojovat někdo jiný (USA), nebo alespoň její pokračování (tady už za ně bojují obyčejní ukrajinci).

Svět nyní čelí situaci, kdy několik zemí, jejichž kombinovaná populace sotva dosáhne počet obyvatel čínského města II. úrovně, si chce léčit své historické frustrace a traumata. A uvrhnout celý svět do katastrofy, která může víceméně ukončit civilizaci. Je to neuvěřitelně nezodpovědná politika. Je také pokrytecká, protože je to založena na předpokladu, že za ně bude bojovat někdo jiný (v tomto případě Spojené státy). Kdyby totiž byli tak nadšeni válkou a přesvědčeni o její morální hodnotě, proč do ní sami nevstoupit? Proč přímo nezaútočí na Rusko a neuvidí, co se stane? Bylo by to šílenství, ale přinejmenším by to nebylo nezodpovědné vůči zbytku světa a nebylo by to pokrytecké.

Samozřejmě, argument pro válku a jejím pokračování (bojovanou samozřejmě někým jiným a zatím jenom obyčejnými ukrajinci - ne jejími politickými špičkami) je, že přijetí myšlenky "mluvme o míru" dává výhodu agresorovi. Podle této logiky by měly být všechny války vedeny až do konce. Dokuď nebude totálně zničena jedna ze stran, ignorujíc možnost, že totálne zničena bude tá naše "správná" strana, nebo budou totálně zničeny všechny zůčastněné strany. Nikdy nemělo dojít k žádným jednáním a diplomacie by neměla existovat. Korejská válka by měla být stále vedena...

Seversko-baltská aliance také zapomíná, že pokuď bude příměří nastoleno v současných liniích kontroly, území Donbasu, Luhansku atd. bude skutečně kontrolováno Ruskem. Ale žádná země na světě by jej oficiálně neuznala. Neuznáva je ani žádná země ze Společenství nezávislých států (samozřejmě s výjimkou Ruska). Dokonce ani Bielorusko je neuznáva. Ano, takový mír bude křehký a nejistý. Jejich slovama bude to "špatný mír" Ale takový špatný mír skoncuje s dnešním masakrem. A takový špatný mír ponechává otevřenou možnost případného dlouhodobého řešení mezi Ruskem a Ukrajinou. Ani Putin, ani Zelensky, ani sociální síly podporující válku na obou stranách nejsou věčné. Věci se časem změní v Rusku i na Ukrajině. Jednání mohou probíhat za deset nebo dvacet let – ale obyčejní lidé by byli spíše živí než mrtví.

Ano, došlo by na „zmražení konfliktu“. Je však zamrzlý konflikt horší než otevřený konflikt? Je absence smrti horší než pokračující masakr? Po celém světě existují desítky zamrzlých konfliktů. Od Kypru přes Kosovo, od Západní Sahary až po Malvíny, od Kašmíru až po Koreu. Máme je všechny znovu otevřít? Politici za západu (a ze severo-pobaltkých zemí zvlášť) neradi odpovídají na tyhle morální otázky. Proč? Protože hodnota, kterou kladou na život obyčejného ukrajince, je nulová. A hodnota, kterou kladou na ruské mrtvé, je vždy v plusu. Pro ně je nekonečná válka vždy hrou s pozitivním výsledkem pro ně samotné. Není důležité, jakou cenu platí obyčejní ukrajinci. Důležité je to, jakou cenu platí Rusko.

Nejen, že myšlenka nekonečné války je nemorální. Ale hraje si s nesmírným rizikem jaderné eskalace. Během studené války bylo toto riziko dvěma hlavními mocnostmi bráno vážně. Proto měly čtyři závazné jaderné dohody, které jsou dnes už všechny minulostí a nové nejsou na obzoru. Dnes lidé předpokládají, že jaderné zbraně neexistují. To je zcela neplatný předpoklad. Ale i kdyby existovala jen milionová pravděpodobnost, že dojde k jaderné válce, náklady na takovou válku jsou tak obrovské (protože taková válka je nekontrolovatelná), že výpočet každého racionálního člověka musí být, aby udělal vše, aby se jí vyhnul.

Dobrá, udělejme další předpoklad, že se naplní sny těhle nezdodpovědných politiků, vypukne velká válka s Ruskem která nepřeroste v jadernou výměnu. A že ji za nás vybojují Spojené státy vítězně bez toho, aby jsme do války posílali vlastní děti. Klade si vůbec nějaký z těhle politiků jednoduchou otázku, „Jak bude vypadat moje země po téhle vítězné válce?“. Nebudeme muset odevzdat všechny nerostné suroviny do "zvláštního fondu" pod vedením USA? Neskončíme s nesplatitelnýma dluhama na krku? A to nemluvím o mrtvých, zničené infrastruktuře a celém průmyslu.

Evropské (a seversko-baltské zvlášť) volání po pokračování války a přímém zapojení do ní je nezodpovědné, pokrytecké, nemorální a koketuje s katastrofou nesmírných rozměrů.